La Saga de l'Univers - Claude Fernandez - Éditions Sol'Air - © Éditions Sol'Air - 2007
DIOGÈNÈS
Korinťané, cestou podél Kranionu
občas potkávali muže v suknici nuzné
Chudobný, nehezký a směšný, vlasy rozježené
pozorujíc lhostejně zvědavce kolem shromáždĕné.
Hrdĕ nosí svoji hůl, hrubou mošnu a tribon prostý
v zimě v létě, po rok celý, exomidu vlnĕnou
jako jiní berlu pĕknou či plášť purpurový.
Na svĕtĕ zdejším nemá jmĕní; co však vlastní sám Zeus mocný?
Nemá ani rodinu, ani střechu nad hlavou
vlastni jen dĕravý sud, který si nad palác cení.
Avšak Moudrost, pravda je, obejde se bez obydlí
kde by týrána být mohla ženou hašteřivou.
To je ten prokletý pes, ten cynik Diogenés.
tak ho lidé nazývají, s pohrdáním, uštĕpačně.
On jim na to odpoví: řekl bych, že psi jste spíše vy.
Vyjete a bez oddechu kroužíte kolem spíže mé.
Přesto ho dál pozorují, nespouštějíc z nĕho očí.
A podobně jako pastýři se o osly nestarají,
ani Diogènes se již nezabývá těmito občany.
Jeho tvář vyhublá by se pouze ozářila... kdyby...
se s človĕkem setkal... a tak smutnĕ po svém si jde.
Když Eleat řeční, i tu mlčky ve své cestĕ pokračuje.
Někdy kolem pasu Hipparchii obejme
kruhu tajnou rádkyni a bezbožnici pěkných boků
která, po způsobu hétéřinĕ, vysoko nožku svou odkryje
a pak oba, nehledíce na dav shromáždĕný,
bez rumělce, beze studu; na místě se spáří.
«Jestli věc tak hanebná je, dělat by se neměla.
Je-li tomu naopak, proč ji tedy nutno skrývat?»
Na tuto úvahu vpravdě nikdo odpovědi nezná.
Jindy zase přede všemi odloží své cáry
a jako kdysi Héfaistos u nohou Athény
símĕ své lepkavé rozstříkne po zemi.
Lidu kolem podotkne, ze příjemné by bylo
.kdyby se i třením břicha hladu ukojiti dalo.
V isthmickém městě Artemidy Lovkyně
obyčejní smrtelníci jsou jako i jinde : úplatní, falešní a podlí
S křikem vyhlašují co nedělají, tiše zakrývají, co udělali.
Jako všude, bezvýznamní jsou a nespravedliví
zlomyslní, pomlouvační, nestálí a marniví.
Neřest je jim blízká, cnost však vzdálená..
Ani jeden nepřizná si, co přesto do očí bije
že byť každý pravdu zná, tvář si radši zakryje.
Jeden nad proradností druhého se pohoršuje
aby si mohl snadněji vykoupiti různé zrady svoje.
Na jednoho Leonida, kolik žije Ephialtů
Kolik Peisitratů Démosthéna nahradi.
Na jednoho moudrého, kolik žije ztřeštěnců a hlupců.
Béřou-li se ovšem v potaz ti nejméně blázniví, jen ti nejlepší.
Ostatní jsou jako stádo hloupé, smečka lačná, nevědomá
která stále jí a pije a samice oplodňuje.
Neustále utíká za nicotnou slávou, ctižádostí, rozkoší
byť je to nějaký archon, perioikos, kněz či vĕřící.
A tu vidí všichni, úředníci, prytani a poléti
Občané, kupci a řemeslníci, bohatci či chudáci
že neslušný filozof jim Pravdou svou necudnou
jako slunce samé, spálit umí jejich lži přikrášlené.