La Saga de l'Univers - Claude Fernandez - Éditions Sol'Air - © Éditions Sol'Air - 2007
CÉSAR
ALEA JACTA EST
Nad vrcholky předalpskými jitřenka vychází.
V mlze slabý tok říčky klikatě se vine
jeho voda tiše proudí po kamenech ohlazených.
Na břehu, jezdec ve zbroji plné, zamyšlený
přemítá a váhá. Jako by zde proti sobě ti dva stáli.
muž a řeka ... a na zvláštní zápas se vydávali.
Zatím, nedaleko za keřem, prapory čekají.
Jak by lehké bylo pro tohoto válečníka odvážného
koně svého popohnat a překážku zdolat.
Stačil by jen pohyb malý... on však váhá.
Co by hlídač pozorný, vody zdají se mu říci
«Stůj, nečiň hřích takový a nejdi dále přes hranici
kterou Sulla narýsoval proti chtivcům jiným.
Ten, kdo legiím velí, byť by sám pokořil Svět celý
na mém mezníku tekoucím, nechť se zastaví.»
Císař vítězný se nikdy ještě neocitl před tak silnou zdí.
Ani u pevnosti v Alésii, ani v Gergovii
kde opidum nedobytné sklonilo se před legiemi.
Dokonce i mocný Rýn a jeho vody zpěněné
mu připadá v tuto chvili snazší přejít
než ten potůček tenký, nepatrný, bezvýznamný.
A tu císař na prahu Dějin se ocitá.
Jeho vůle klesá, všem úspěchům navzdory
pouze pohyb jediný by mu ke slávě stačil.
Ale tato hradba překročit se nesmí,
jinak bída Městu, bída všemu lidskému pokoleni!
Zánik římské moci by to znamenalo
občanské války by zahltily Zemi.
V duchu prst Výstrahy se mu jeví
Otcové republiky soudem mu vyhrožují
Komicie jméno jeho k potupě odsuzují
tribunové jsou naplněni hrůzou, dav je podĕšený...
Jeho ruka se zastavuje, nemá sílu v paži.
«Nepřejdu," říká si,"osud je mi vyměřený.
Nepovedu na Město legie mé mocné
budu vládnout jenom ve vísce ubohé
nebudu už Pánem všemohoucím na Zemi.»
Zklamání a hořkost ho náhle zaplavuje
bolest palčivá mu srdce svírá,
v paměti se mu život jeho vybavuje.
K čemu je taký boj marný, boj mečem a slovem
jestli nutno vše opustit téměř před cílem?
Horkými slzami smutku se mu zrak zakaluje.
Najednou však pýcha odvahu mu dává.
"Nejsem snad miláčkem bohů mocných,
jejichž naplňuji tajná přání a snění?
Nejsem snad nezranitelný, nezkrotitelný?
Nestojím snad nad zákony,
není snad vše živé v moci mojí ?
Vždyť jsem synem Enéa, Iula a též synem Venušiným!
Vždyť jsem také dědicem Marcia, předka mého!
Všechno přede mnou se sklání, republiky, království
díky síle posvátné mého génia božského!
Řím bude znovu okouzlen a sveden
při triumfu uvítá mne ovacemi
a opět se stanu Pánem Světa Celého."
A tak César noří do vln svůj meč naostřený
a překračuje s armádou Rubikon, nyní už poražený.
KLEOPATRA
Přepychem a krásou se skví ten budoár oslnivý
klenot Paláce královského, úchvatný a třpytivý.
Stěny jeho jsou tyrkysem vykládané
vikýře lemuji to Elyseum nádherné
které duch umělce vytvořil na Zemi.
Uraeus či ibex nubijský a ptáci bájní
srstí lesklou a peřím barevným
temnou zeleň lotosů prosvětlují.
Sochy cenné tu stěny lemují,
u vchodu hlídají lvi z křemene
cenící tesáky na démony neviditelné.
Kachny dřevěné pestrou náprsenku vypínají
bronzový písař šeptá něžnosti důvěrné
nymfě z dioritu vytesané. Šeptá marně asi
neb ona svou půvabnou tvář od něj odvrací.
Šakal z keramiky v pološeru bystře bdí
jeho černý pohled z amfibolu tvrdě září.
Na dláždění z lazuritu modrého
vyjímá se serpentin světlou zelení
co by mělký brod lekníny vroubený.
V zátoce, studni nebeské, kde se byssus chvěje
ve třpytivém doprovodu éteru, písku a vln mořských
zlatými polibky Amon-Ré líbeznou symfonii hraje.
Chocholy obláčků jako z bavlny upředených
v poli modravém se pomalu rozplývají
duny se vynořují nad vody lenivé,
podobné ostrůvkum Empyrea, pozemského Ráje.
Čluny a loďky na přídi zlatem se skvící
v lehkém zefýru plachty papyrové nadouvají
na hedvábí modrém vzdušnou rukou poháněné
podivné motivy z pěny na vlnách vyšívají.
Vlaječky čtverhranné na vrcholcích stěžní
do propasti azurové plnými náručemi rozprašují
diamanty lesklé, na třpytný prášek rozmělněné.
Na protějším břehu Pelusium se skví,
vily rozsáhlé, zahrady smavé a bílá sloupoví.
Na vrcholu stráně rozkládá se Eleusis, park svěží
šarlatová skála, zelené keře a stinná stromoví.
Tam na útesu Pharos, Maják, obelisk mořský
tyčî se do výše, oko vyhaslé, zkamenělý
jako pastýř kyklopský nad klidným stádem
nad koráby v zátoce, poklidně bdi.
V temnu budoáru, závěsem zastřené
skrývá se lože z cedru vzácného
Hátořinou efiží na sloupech zdobené.
Napravo je stolek z ebenu černého
slonovinou vykládaný, hedvábím pokrytý.
Předmĕty rozličné jsou na nem rozložené
smaltované misky, fialové, bilé, žluté a červené,
na mastičky léčivé, na roztodivné krémy vonné.
Tyčinky z hematitu, lžičky ozdobně tepané
na khol a pro oční stíny modré jsou připravené.
Zde je zrcadlo s rámem z chalcedonu
jinde zase hřebínek s rukojetí koženou
a zde pohárky s kolýry jsou postavené.
V poháru zlatém z poloviny vyprázdněném
jiskří se nektar z mandragory zelené.
Na kožce lisované leží hladítko z agátu
tu zase rákosové pero ostře zahrocené
zůstalo na inkoustovém polštářku položené.
Vedle fiolky bez víčka, nedbale pohozený
blýská se vějíř z peří v barvách ohnivých .
V misce onyxové, s obrázkem dvou dívek nahých
hrudka převzácného olibanu na myrze pluje
jeho vůně opojná vzduch libě prosycuje.
Náhle ze závěsu, z baldachýnu visícím
noří se ručka s nehty karmínovými
látku do kroužku z granátů zapíná.
Žena mladá či dívka na loži ležící
svou krásou zakryla v okamžení
poklady nesčíslné, které pro toto obydlí
vyjímeční sochaři a kovotepci vytvořili.
A tu se zdá, že všechny sochy mlčící
oči své k tomuto živému klenotu obrací,
přesto že němé, v údivu jako by se ptaly
"Není to Bastet, Sekhmet, či Afrodita sama?"
Je to však Kleopatra, neodolatelná, úchvatná
královna Euergetés a nomů přečetných paní.
Nachový linon pokrývá lůžko měkké,
kde napůl sedící, štíhlé nožky pokrčené
pomalu protahuje své tělo pěstěné a svůdné.
Kalasiris, tuniku přejemnou, průsvitnou
hyacintová šerpa v pase svírá.
Uši jí zdobí stříbrné kroužky lesklé
na prstě světlý drahokam se skví.
Spona v elektronu tepaná, blýská se na hrudi
akvamaríny, safíry, granáty je vykládaná.
Všechny ty šperky se však ztrácejí
před hlubokou černí jejích očí živých
vlas její s temnotou noci soupeří
slunce jásavé jí z tváře září.
Prameny copánků jemně spletených
na čele stažené páskou purpurovou
spadají k ramenům ve vlně ladné.
Krásný plod zrající pod nebem tropickým
její pleť hebká zdá se být zlatem,
mědí či jantarem medovým prosvětlená.
Rysy čisté, půvab křehký, vrozená důstojnost
nehybnou sfingu a kariatidy kouzelné připominají.
Hezký nosík, profil rovný, něžným rtem se pojí
s překrásnými ústy, barvy malin zralých
duch zářící z velkých očí sametových
prostupuje celou bytost její.
Černé zřítelnice jsou propast tajemná
záclonou dlouhých řas klenutých zakrytá
vchodu do hlubin tmavé krypty podobná
kde se nesmírné poklady nacházejí.
Jako paprsky mocného Amon-Ré, v Duat, v podzemí.
světlo a temnota se v nich navzájem prolínají.
Volání, šumění, duše rozechvění
vášeň a rozkoš, láska a srdce silná hnutí
sny, únik do světů dalekých, vybájený ráj
orel, který nad svatyněmi pomalu krouží,
pylon mohutný, který se v terasách zvedá
zpěv kněžky Kheneru, v zahradě posvátné znějící,
duna rozpálená zeleň oázy dusící,
plavba klidná a ospalá na lodi přepychové,
procházka zasněná v rákosí svěžím
za stříbrných paprsků mĕsíce bledého,
příjemné opojení z podvečeru vlažného,
když vĕtve kardamu ve vĕtříku vanou,
omamné rozkoše nocí afrických,
šepoty, zpovědi ve stínu eukalyptů vonných
ruce se hledající, ve stisku nedočkavém
to vše, to vše se zračí v jejím pohledu nyvém.
Je hrdá a má pružnost šelem
někdy jako kočka sladce přede
jindy se v ní lvice probudí
někdy je pošluná, jindy nedůvĕry plná
tu zase nebojácná co by mumie,
chvílemi hrozivá jako Erynie,
kouzlem čarovným vždy neodolatelně svede.
Vlasy jsou síť, kam se duše důvěřivá lapit nechá
paže jsou mříže vězení přesladkého,
ústa nalévají prášek bolesti uklidňující
polibky horečnými, smyslnými, prudkými.
Prsty jemné jak masti zázračné působí
hebká pohlazení do nekonečna poskytují.
Přitažlivý pohled velkých očí černých
by uměl zlomit vůli nejsilnější,
by mohl v porobeném srdci
vyvolat štěstí nejblouznivější,
udržet vášeň nebouřlivější.
Najednou do ticha fanfáry pronikavě zní
jsou slyšet jásáni, vytryskly ovace
latinský zpěv a řecké slávy volání
náhlý výbuch proběhl ulicemi.
Postava muže na prahu se zračí
krunýř lesklý, chochol z žíně a plášť purpurový.
Přichází důstojně, furiantský, hrdý.
V tu chvíli královna s úsměvem obrací
svůj pohled tklivý na vítěze nádherného...
...a současně pokleká k nohám jejím César
Pán Světa Veškerého....